Deutschlands großer Bahnhof im CSU-Stammland / nádraží v Mnichově, politicko korektní orgasmus...
Poučné co píše ve Frankfurter Allgemeine Rainer Meyer. Konečně sen naplněn, pisatel jásá, raduje se a se svým Handy v ruce pobíhá halou a snímá velké události současnosti, přijeli ze Sýrie, z Aleppa, tam krvavý vrah Asad zabíjí a zabíjí, ale oni přežili a jsou zde.
Nejste v Charkově v 1932 nebo v Mnichově 1935, ale v Mnichově včera v podvečer a mladý žurnalista je viditelně na pokraji orgasmu, jak ušlechtilé, spojit biologicky potřebné s politicky korektním. Měli bychom ho varovat, orgasmy na nádražích nebývají bezpečné.
Pisatel úvádí svoji žurnalistickou kreaci citací CSU ministryně Emilie Müllerové: „už to tak dál nejde“, mistryně z reakční strany, ale Bavorsko je jiné, úžasné v úžasných dnech. Rainer Meyer neví, že za svůj nadmutý blahobyt vděčí právě CSU, která tuto zemí posledních padesát let vede. A že bavorský lid si opakovaně vybírá právě tuto stranu. Dovídáme se, že provoz na mnichovském nádraží příjezd 5000 imigrantů z Maďarska vůbec nenarušil a nechť přijdou další.
Všichni jsou nadšení a pomáhají, včetně policajtů, hrůzy z nádraží v Budapešti jsou zapomenuty. Nikdo nemá strach, že ho policie pošle někam kam nechce. Imigranti dobře ví kam chtějí. A to všechno navzdory Müllerové, píše už asi po orgasmu Reiner Mayer.
Klape to tu jako v mlýnici, rychlé zdravotní odbavení, balíčky s občerstvením a honem do autobusu a penziony už čekají. Ještě hračky, sladkosti pro děti a pokud máte potřebu, sanitáři jsou též připraveni. Nikde nekončící řeka čerstvého ovoce, zeleniny a vitamínových bomb v nápojích, informuje nás extrémně talentovaný pisatel v extrémně ušlechtilém Frankfurter Allgemeine.
A další starosti musí být okamžitě odstraněny. Má někdo příbuzné, kamarády z mešity už někde v Německu, ano, musí být spolu, jinak i to může vyvolat přemíru utrpení.
Vlna uprchlíků z války, vlna solidarita. Dovídáme se, že přišly vítat davy mnichovské mládeže, dívky v italském „prêt à porter“ a všichni rozdávají dárky těm z války. Divná válka, obvykle zubožení, vyzáblí hladem, zmrzačeni. Zde vesměs mladí muži, plni síly, energie a hlavně nenávisti. To ale ještě Reiner Meyer neví, ale dopřejme mu to poznání. Mnichovská mládež, ale co ta od jinud, udělal jsem si soukromý průzkum na trati Marktredwitz Regensgurg, oslovil jsem deset lidí, všichni mi říkali, že už to stačilo...
Reiner Mayer pokračuje scénou hodnou sovětského filmu třicátých let, ve sklepě Zimního paláce intrikují ministři a opodál už jásá proletariát v předtuše budoucí radosti. Nedaleko od nádraží pletichaří prezidium CSU a zde, na nádraží ušlechtilá mnichovská mládež snímá svými Handys imigranty, kteří zase svými Handys snímají ji a všichni se zdraví a jásají ve znamení V. Doslova píše ušlechtilý mladý žurnalista. Po Maďarsku a
Řecku jsou všichni v cíli, nikdo naštěstí neví kdo je to ministryně Müllerová. Pisatel velmi často dojemně píše o dárcích, je velmi jemný a často zmiňuje hadrová zvířátka, dá se dedukovat, že dětí nebylo až tak mnoho a převládající mladí muži mezi imigranty nemají asi chuť jenom na hadrová zvířátka.
Nemožné možným učiněno jest. Politická korektnost dovádí k blbosti i ty původně inteligentnější. Ale všechno má svůj konec, John Kenneth Galbraith píše, že je ekonomickým zákonem, že bohaté dny střídá nouze, Bůh poslal na faraóna kobylky, nevím co pošle do Mnichova, ale o tom, že něco pošle jsem stoprocentně přesvědčen.
Žádné komentáře:
Okomentovat